Vyberte stránku
Tereza Dvořáková

13. 10. 2020 | Rozhovory

Tereza Dvořáková: Asistentka režie pro BBC & curly hair nadšenec v jednom

0 komentářů

Kamila Plachetkova

Autorka: Kamila

Tereza Dvořáková je původem z Brna a momentálně žije ve Stradfordu nad Avonem. Stratford je především známý tím, že se tam narodil Will Shakespeare.  Tereza již pátým rokem pracuje v televizním průmyslu; převážně na seriálech pro BBC. Třetím rokem je třetí asistentkou režie. Ve svém volném čase se věnuje svému projektu Healthy Curls, ke kterému si založila i svůj vlastní YouTube kanál.

Jaký byl tvůj příběh a důvod, proč jsi opustila Českou republiku a rozhodla ses žít v Anglii?

Já jsem vlastně tak nějak už odmala věděla, že v Česku žít nechci. Určitě to z velké části bylo dáno tím, že se moje sestřenice, která mi byla vždycky nablízku, odstěhovala do Anglie. A já jsem za ní od 14 let jezdila na prázdniny do Bath. Bath je nádherný lázeňský město, přirovnala bych ho trochu k našim Luhačovicím, co se pocitově týče. Vždycky se mi od ní z Anglie těžko odjíždělo. Brno miluju, ale cítila jsem se tam hrozně stísněně, což je paradox, protože teď žiju fakt na vesnici. Miluju multikulturu a myšlenkovou uvolněnost, která mi vždycky v Česku scházela. A hlavně jsem tam vždycky cítila jakýsi strach ze změn a z toho pramenící negativitu, odsuzování a až jakousi žárlivost. Vím, že ten negativní pohled si v sobě do určité míry taky nesu a snažím se s tím bojovat.

A pak samozřejmě už jen taková blbost, že tady si můžeš prostě na sebe oblíct skoro cokoliv a nikoho to nepohoršuje.

Ale já jsem fakt hrozně hrdej Čech. Můj kluk samozřejmě ví, že první kostka cukru, kontaktní čočky a Škoda pochází odkud? Ano, z Česka (smích). A miluju to tam. Brno je prostě město bizárů a úžasných kaváren a restaurací, Prahu miluju, protože tam mám plno kamarádů a prostě protože je to nejhezčí město v Evropě, Roudnice nad Labem je moje dětství, atd. Dokázala bych si představit bydlet v Praze, ale po devíti letech tady se tu začínám asi konečně usazovat.

 

Jak jsi se dostala k práci v BBC? Bylo to něco, co jsi vždy chtěla dělat?

Byl to můj sen od puberty. Buď být válečnou reportérkou, anebo prostě dělat pro BBC. 

No, první varianta nevyšla, po pravdě jsem si za tím nikdy nešla jako buldog, ale druhá nakonec jo. V Česku jsem přes léto s kamarádkou Kačenkou psala do brněnského deníku Právo. Zaskakovaly jsme za redaktory, kteří si brali volno. To mi bylo 14. S přestávkama jsem tam psala do 17. A pak v 19 jsem pracovala jako zprávařka v Dobrém ráně, kde jsem dělala pod úžasnou Leou Surovcovou, se kterou jsme dodnes velcí kámoši. Říkaly nám Lea a její ocásek, protože jsem stará vtěrka. (smích)

“Pracovat pro BBC byl můj sen od puberty. Původně jsem chtěla být válečnou reportérkou. “

Co všechno tomu předcházelo, než jsi dostala práci v BBC?

Ve 24 letech jsem se přestěhovala do Londýna. Myslela jsem si, že moje předešlé zkušenosti z médií budou mít nějakou váhu v mém životopise. Ovšem opak byl pravdou. Bohužel cokoliv mimo UK je tady bráno jako naprosto irelevantní. Čtyři roky jsem posílala životopisy do všeho; televize, rádio, noviny, atd. První rok jsem to pořád brala tak nějak sportovně, ale postupem času to byla fakt šílená frustrace a deprese. Navíc život v Londýně je tvrdej. Každej chce dělat buď ve fashion, televizi nebo music. A samozřejmě plno lidí třeba vystuduje na to specializovanou školu v Anglii, kde si nasbírá kontakty, nebo má známý, kteří jim pomůžou se dostat tam, kam chtějí. Což nekritizuju, jen konstatuju. Dělala jsem s klukem, jehož máma byla nejlepší kamarádka mojí producentky, a tak ho tam prosadila. Všichni to věděli, ale nikomu to nevadilo, protože ten kluk byl fakt schopnej. Taková „tlačenka“ mně osobně vůbec nevadí. Ta soutěživost v těchto oborech je opravdu velká. Já peníze na školu neměla, získala jsem magisterský titul ze Sdružených uměnovědných studií, což už v Česku nic moc lidem neříká, natož pak v Anglii (nechci urazit ten obor, nebýt nich, tak nikdy nemám titul. Jestli něco, tak jsem jim vděčná. Jen je to hodně zapadlej obor). Vždycky jsem chtěla na žurnu, ale neměla jsem na to. Naštěstí jsem se dostala na Uměnovědy a Interaktivní média, jinak bych nikdy asi titul nezískala. Já osobně si teda myslím, že tituly, hlavně z těch humanitních oborů, jsou dost jedno. Takovej přežitek, ale to je asi zase do jiné diskuze.

V Londýně jsem v té době bydlela s dalšíma pěti lidma v domě, kterej by u nás byl regulérně pro čtyři max. a finančně jsem na tom byla poměrně bídně. Navíc jsem se tam cítila dost osaměle. Je to obří město plný individualit, což má řadu pozitiv, ale zároveň jste na všechno sám/sama a probojovat se tam, kam chcete, se může odrazit i na vašem duševním zdraví.

Jen jsem chtěla nastínit situaci, která všemu předcházela. Byla jsem ve stádiu, že se prostě buď vrátím domů, anebo zkusím „štěstí“ někde jinde. Moje známá, se kterou jsem dělala ve Wilton´s Music Hall, v té době občas pracovala na úpravě scénářů pro seriál Casualty, což je taková obdoba americké Pohotovosti. Dala mi email na Line Producer (hlavní producentku), a že jí mám poslat email s životopisem. Wendy byla první člověk, kterej mi dal po čtyřech letech marnýho zkoušení šanci. Napsala mi, abych jim přišla vypomoct na jeden den, protože zrovna měli tři natáčecí týmy a málo lidí. Pamatuju si, že jsem si říkala…hlavně to neposer, musíš se fakt předvést, ukaž jim, že na to máš. Na obědové pauze jsem si ale myslela, že mě pošlou domů. Haha. Obří studia, plno herců, strašně moc komparzistů, televizní slang, kterej jsem neznala v češtině, natož pak v angličtině, mýmu týmu tenkrát nedošel 3.asistent režie, takže jsme měli o jednoho člověka míň plus mě, která se tam fakt ztrácela…tenkrát jsem si říkala, ok, tak sis to aspoň zkusila a aspoň víš, že to není pro tebe. Ale můj šéf na place (1.asistent režie) mi po poslední klapce řekl, že jsem byla dobrá. Že jsme měli fakt těžkej den, nedošel nám jeden člověk a že mám být na sebe hrdá. Zpětně chápu, jak to myslel. Například teď, když mám Runnera (první pozice, kterou v televizi a u filmu dostaneš), tak je pro mě mnohem víc důležitější, jestli se snaží, jestli se na lidi usmívá, jestli prostě s ním chci být 12 hodin na place, než že jestli sice má zkušenosti, ale třeba odsekává, nebo lidem nepomůže.

Můžeš nám popsat, jaká je tvá náplň práce?

Je toho hodně, co mám na starosti. Mám pod sebou Runnera, jak už jsem zmínila, někdy i třeba tři (podle náročnosti natáčení), a ten je má pravá ruka. Naopak já jsem pak pravou rukou 1.asistenta režie, kterej má na starosti celý chod na place. Já pak konzultuju hodně s režisérem, 2.asistentem režie, skriptkou, uměleckým režisérem/režisérkou (Art Department) a komparzisty, což je vlastně hlavní náplní mé práce. Skoro každá scéna, kterou vidíš v televizi, má kromě hlavních a vedlejších herců právě komparzisty. Ideální je si ty scény již předpřipravit v hlavě a ten koncept pak prokonzultovat s režisérem. Režisér/ka často chce, aby to vypadalo busy (prostě zaplněně) a ideálně to udělat tak, aby deset lidí vypadalo jako třicet. Haha. Ale občas to mám namyšlený a režisér/ka to chtějí úplně jinak. Tak samozřejmě ten plán přizpůsobím tak, aby z toho měl/a radost.

Můj den začíná kolem 7.hodiny ranní, kdy rozdám všem vysílačky, přečtu si pořádně scény, který ten den točíme, namyslím si je, poradím se se svým 2.asistentem režie, pokud si nejsem něčím jistá a u toho rychle posnídám. Začínáme přesně v 8 a končíme v 7 hodin večer. Hodně lidí přechází z filmu do televize, protože je to víc “easy”. Když natáčíš film, tak třeba děláš 16-18 hodin denně. Jako já si to moc nedokážu představit. Už těch dvanáct mi přijde mazec. My točíme buď ve studiu nebo na lokacích, což má úplně jiný rytmus než studio.

 

Setkala ses při své práci s nějakými slavnými osobnostmi?

Jasně. Točila jsem třeba s Markem Williamsem, kterej je u nás známej hlavně ze 101 Dalmatinů a jako táta Rona Wesleyho. Pak třeba s Davidem Bradleym, kterej hrál Arguse Filche v Harrym nebo odpornýho Waldera Freye z Hry o Trůny. Zrovna on je jeden z nejmilejších herců, který jsem potkala. Dávají mu takový fakt šílený role a on je to takovej sympaťák. No, na tom se aspoň pozná, že má opravdu talent.

Pak třeba s Jamesem Cosmo, kterej hrál Lorda Commandera taky v Trůnech, s Bellou Ramsey, která hrála Lady Mormont v Trůnech, tu nebojácnou malou vojevůdkyni ze Severu a taky v The Worst Witch, což u nás v Česku lidi znají myslím jako Čarodějnice školou povinné. Tam hrála Mildred Hubble (u nás Vyrválová? Myslím, že tak).

A pak jsem třeba i točila s dvěma doktory z Dr Who. Předposledním Peterem Capaldi a teď poslední Jodie Whitaker. Oba jsou hrozně super. A pak s plno herci, kteří jsou známí tady, ale u nás moc ne.

Tereza Dvořáková James Cosmo Games of Thrones

Tereza a James Cosmo, představitel lorda Mormonta ze seriálu Hra o Trůny

“Který pracovní projekt byl pro tebe zatím úplně nejdůležitější?

Co se týče životopisu nejdůležitější, tak asi Dr Who. Má to v Anglii a celkově ve světě docela jméno. Jedno z nejvíc pro mě nejnáročnějších natáčení bylo The Worst Witch. Říká se, že nejtěžší je točit s dětmi nebo zvířaty a já měla na starosti oboje. Jak děti, tak psy, kočky, osly, kuřata a páva. Bylo to dost vyčerpávající, ale měla jsem úžasnej tým lidí a pod sebou tři parádní Runnery, kteří mi fakt hodně pomohli. Dost mě to profesně posunulo. A myslím, že jsem po dobu toho natáčení zhubla asi 8 kilo, což se vždycky hodí. (smích)

Vzpomeneš si na nějakou vtipnou historku ze zákulisí?

Jako Donutil? Takhle, asi nemám nic za břicho popadající jako „to soooo Chrostalovy klíče“, ale když jsem začínala jako Runner, točili jsme na Casualty scénu z pohřbu. Já jsem měla vysílačku a 1.asistent režie mi měl dát blow cue (což v češtině znamená vlastně do ní zafoukat) a já měla jednu z hlavních hereček poslat z kostela ven, kde byl další herec, kterej v té scéně měl usedavej pláč. No a mně se v ten moment ta vysílačka vybila, klasickej zákon schválnosti, a nenapadlo mě nic lepšího než místo ní poslat sebe. Samozřejmě nepoužitelnej záběr, kdy já navalená v nepromokavých hadrách běžím na scénu, ten herec, kterej v tý scéně brečí se otočí směrem k tý herečce a vidí mě. Tak rejža jen zakřičela CUT, herec nasranej a já trochu vynervovaná. Ale tak co no, že jo. Hlavně moje režisérka mi to připomíná doteď. „Terez, pamatuješ si, jak jsi mi tenkrát totálně posrala záběr?“ Já se v těchhle situacích těm lidem směju do obličeje. Vůbec to tak nemyslím, ale je to moje fakt divná reakce už odmala na stresový situace. Hodně lidí tím naseru samozřejmě.

Anebo tuhle: Když jsem začínala, jako Runner musíš vozit v autě ty hlavní lidi, jako je režisér, hlavní kameraman, producent a skriptku. Je to fakt docela stres, hlavně když jsou to mladí lidi, kteří třeba teprve rok mají řidičák. Stres teda pro obě strany. Nejhorší je, když se ztratíš a všichni v tom autě jsou strašně na tebe nasraní. Protože fakt každá natáčecí minuta se počítá. Měla jsem hrozně super režísérku z oblasti Yorkshire. Ti lidi odtam jsou dost přímí, takoví Ostraváci, což mně hrozně vyhovuje. Nasedli jsme všichni do auta a ona mě chtěla trochu vystrašit a říká: „Terez, tak pozor, jak budeš řídit. Já jednoho Runnera nechala vyhodit, že řídil fakt špatně.“ A já jí tenkrát odpověděla: „Tak snad to bude v pohodě. Poprvý řídím nalevo.“ A ona jen polkla a říká: „Ok, tak tohle nevyšlo. Teď jsi vystrašila ty mě.“

V poslední době se i intenzivně věnuješ i curly hair metodě, máš svůj YouTube kanál i webovou stránku. Co tě k tomu vedlo?

Já jsem nikdy neměla „dobrý“ vlasy. Vlastně jsem se za svoji strukturu vlasů až styděla. Takový jemný, trochu zvlněný chemlonově vypadající vrabčí hnízdo. Začátkem tohoto roku mě moje kamarádka Alice hodila odkaz na kudrnaté vlasy a od té doby jedu. Trávila jsem dny a noci studováním, jak uzdravit svoje vlasy a zároveň je nechat přirozeně se vlnit, jaký přípravky používat, který ingredience jo a který ne. Je toho strašně moc a mě baví se tím vším prokousávat.

Začaly se mi ty vlasy poměrně rychle lepšit a uzdravovat a můj kluk mi řekl, ať si založím Youtube kanál a točím o tý metodě videa. Řekla jsem si, proč ne vlastně, hlavně v období lockdownu jsem na to měla čas. Založila jsem i web, kam píšu články a snažím se pomáhat lidem s jejich vlasy, mám Instagram – healthycurlsnow plus YouTube kanál. Videa dělám v angličtině, ale třeba články na webu mám jak v angličtině, tak v češtině.
Byla jsem chvíli i moderátorkou jedné FB skupiny, kde jsme denodenně radily se třema Američankama a Britkou stovkám holek a kluků. Zdravé vlasy jsou prostě věda a mě to bádání a pomáhání ostatním dost baví. Ono se to na první pohled může zdát dost povrchní, ale je to o neustálém zkoumání, co funguje a co naopak ne; podle typu vlasů, poréznosti, hustoty, počasí v tom hraje velkou roli atd.

 

Jaké jsou tvé plány do budoucna? Máš vyhlídku nějakých zajímavých pracovních projektů, nebo je teď vše díky koronavirusu odložené?

Já jsem měla to štěstí, že jsem byla vybrána hned do prvního natáčecího týmu, jakmile to šlo. Jmenovali jsme se X1 a v podstatě jsme byli takoví pokusní králíci, i když X-Meni zní líp že jo. Kdyby se u někoho z nás objevil covid, tak by celá produkce šla do kytek. Naštěstí nikdo z nás nebyl nakaženej, počet lidí na place se musel výrazně zmenšit. To, co by normálně trvalo hodinu, trvalo třeba dvě. Před covidem všichni pracovali současně, jakoby přes sebe. Teď má každý tým svůj vyhraněný čas, máme místnosti, kde může být maximálně 6 lidí (kvůli vzdálenosti 2 metrů, která se zavedla), máme přidělenou covid managerku, která na to dohlíží, a já jí v tom pomáhám. Ze začátku to bylo fakt těžký si na všechno zvyknout. To natáčení je tím samozřejmě limitovaný; žádný líbání, podání rukou, scény v posteli. Já třeba hodně bojuju s kontinuitou. Mám namyšlený, kudy ti mí komparzisti půjdou, aby byli zároveň dva metry od herců, kameramana, mikrofonisty. Paráda, tenhle obraz jde, pak ale jdeme na další a najednou je ta vzdálenost metr a půl. Tak bohužel ty komparzisty musím z toho záběru vynechat. Je to samozřejmě za cenu toho, že to ve střižně pak nebude sedět. Zdraví je přednější. Všichni to víme a po pravdě ze začátku nás hodně věcí štvalo, že nebude perfektní, ale pak jsme si řekli “ještě štěstí, že můžeme pracovat”. Bůh ví, jak dlouho ta situace bude trvat, jestli to bude horší, nebo jestli nás třeba nestopnou úplně. Jsme prostě rádi, že zatím můžem, i když s hodně omezením.

Jinak bych se ráda pořád zlepšovala a šla kupředu, co se těch vlasů týče. Ráda bych se časem etablovala na téhle scéně a ukázala i lidem, kteří mají jemné vlasy a nemají jich moc jako já, že to jde. Že je můžou hrdě nosit a nestydět se za ně. Ráda bych jednou rozjela i vlastní značku produktů. Ale to je fakt takový přání jenom. Mám hroznou radost, když můžu pomoct a vyřešit, když někoho třeba trápí svědění hlavy, rychle mastící se vlasy, extrémně suché vlasy apod. Je to fakt obrovská satisfakce.

“Ráda bych ukázala lidem, kteří mají jemné vlasy a málo jako já, že to jde a že je můžou hrdě nosit. “

Tereza Dvořáková

Tereza Dvořáková

SOCIÁLNÍ SÍTĚ:
Tereza Dvořáková

Podobné příspěvky

Related

Mirek Dusbaba: Cestovatel s kung fu v srdci

Mirek Dusbaba navštívil již 45 zemí po celém světě a věnuje se čínskému bojovému umění Wing Chun kung fu, které začal trénovat nejprve v Praze a později dostal možnost studovat Wing Chun na International Wing Chun Academy v Austrálii,...

číst více
SLEDUJTE ZA PLOTEM
NA FACEBOOKU

Přihlaste se k odběru

  • 147
  •  
  •  
  •  
  •  
  •